Trh očima Radka Špicara – viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR
Trh očima Radka Špicara – viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR

Trh očima Radka Špicara – viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR

17. říjen 2019

v rozhovoru s ředitelkou Hofmann Personal Gabrielou Hrbáčkovou


Pane Špicare, jak vidíte situaci na trhu v České republice, s ohledem na německý trh? V automobilovém průmyslu již došlo k poklesu, začíná to ovlivňovat i český průmysl?

Když se podíváme na úplně nejčerstvější čísla růstu průmyslu za červenec, tak uvidíme, že stále ještě rosteme, ale už je to růst minimální – ne v jednotkách, ale v setinách procent, jak meziměsíčně, tak meziročně. Z toho vyplývá, že ochlazování se začíná jasně projevovat. Důvodů je více.

Jedním z těch hlavních je situace Německa, protože z ekonomického pohledu jsme vlastně další spolkovou zemí tohoto státu - to znamená, že když si Německo kýchne, tak my dostaneme rýmu, a jak víte, tak Německo kýchá pořádně a není vyloučeno, že bude brzy v recesi. Vzhledem k tomu, že 30 % našeho exportu plyne do Německa, nemůže nás to minout.

Druhá věc je, že i kdyby do situace nezasáhly těžko predikovatelné okolnosti, dojde velmi pravděpodobně po 6tileté konjunktuře k nějakému cyklickému ekonomickému ochlazení. Může se však stát, že se tyto nepříjemnosti uskuteční a pak to bude mnohem horší, například tvrdý Brexit, který v tuto chvíli vypadá celkem pravděpodobně, anebo obchodní válka mezi EU a USA. 25% cla na evropské automobily dovážené do Ameriky by Němce zasáhla velmi dramaticky a samozřejmě v druhé fázi i český subdodavatelský automobilový průmysl. Následně bychom ztráty nepočítali ve stovkách milionů ani v miliardách, ale spíše v desítkách miliard.


Zůstaňme u tématu automobilového průmyslu. V tuto chvíli se klade mnohem větší důraz na elektromobilitu, je na ni Česká republika připravená?

Boj proti klimatickým změnám je důležitý, a je v naprostém pořádku. Je nezbytně nutné snažit se dělat vše pro to, abychom si zachovali planetu v udržitelném stavu. V tomto ohledu musí hrát business klíčovou roli. Nicméně se musí postupovat tak, aby to bylo pro firmy a průmyslové sektory technicky i finančně zvládnutelné, a abychom v tom také nezůstali sami, tzn. dokázat k podobně ambiciózním cílům vyzvat i ty ostatní – mluvím samozřejmě o USA a Číně. Co se děje v automobilovém průmyslu je hra velmi vážná.

Když se podíváte na poslední směrnici o snižování emisí CO2, tak vidíte, že evropské instituce, jako je Evropská komise, se většinou snaží hájit zájmy Evropy jako celku. Přišli s realistickým návrhem, jak by snižování mělo vypadat – s návrhem, který by byl těžký a ambiciózní, ale pro automobilový průmysl splnitelný. Finální výsledek je velký problém, protože nutí automobilový průmysl vsadit vše na jednu kartu - na elektromobilitu - jinak není možné cíle naplnit.

Existují tu i jiné alternativy, nicméně nic není tak daleko, jako právě elektromobilita. Problémem takové tvrdé regulace je fakt, že bez ohledu na to, jestli je na to trh připravený, nutí výrobce chrlit vozy, po kterých nebude dostatečná poptávka. Možná to nebude problém ve Skandinávii, možná to nebude problém v Německu, ale třeba ve střední a východní Evropě to zřejmě problém bude a může to samozřejmě celému sektoru způsobit velké problémy. Obávám se, že když regulátoři udělali krok „A“ a průmysl do tohoto natlačili, tak budou muset udělat i krok „B“, a to vymyslet formy veřejné podpory. Bez podpory by mohla být oslabena páteř celého evropského průmyslu - automobilový průmysl.


V tuto chvíli máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě a podpora ze strany vlády směrem k zaměstnávání cizinců situaci spíše komplikuje. Jak to vnímáte Vy?

Nyní jsme několik let v situaci, kdy máme opravdu nejnižší míru nezaměstnanosti v celé EU, navíc jsme v situaci, která pravděpodobně vejde do dějin ekonomie, tedy kdy máme více prázdných pracovních míst nežli nezaměstnaných, a to o několik desítek tisíc. Problém je samozřejmě v tom, že tahle situace na trhu práce nutí zaměstnavatele dramaticky zvedat platy, v mnoha případech i ve chvíli, kdy tomu jejich produktivita a ziskovost neodpovídají, ale oni se tak musí chovat, aby si pracovníky získali. Další problém je v tom, že nejsme schopni nyní již minulou konjunkturu dostatečně využít. Známe situace, kdy naše firmy odmítají zakázky nebo nedodávají včas, protože nemají pracovníky, a jsou za to svými odběrateli penalizováni.

Trvalo nám opravdu dlouhou dobu, než jsme vládu přesvědčili o krátkodobém protikrizovém řešení. Výsledkem je otevření se zahraniční pracovní síle. Vláda nás naštěstí pochopila a vyšla nám vstříc. Dvakrát rozšířila kvótu na 10 000 Ukrajinců a nyní ještě jednou.

Bohužel, když sem ti lidé mohou přijít, tak už je po nich poptávka minimální. Ekonomický cyklus už je slabší a podniky už nebudou schopné tolik najímat. Nicméně, abych nebyl tak negativní, situace na trhu práce přivedla podniky k velmi intenzivním investicím do digitalizace, robotizace a automatizace. Právě to se ukázalo jako dlouhodobé řešení situace na trhu práce, kdy vlastně nahrazujete lidi automatizací. Výsledkem je řešení problému nedostatku pracovních sil i zvyšování produktivity, kterou máme stále nižší například oproti Německu. Samozřejmě pro firmu není dnešní situace ideálním řešením. Vše trvá měsíce a někdy i roky, a proto je dobře, že s tím firmy začaly a investují do těchto řešení.


Na čem by Česká republika měla v tuto chvíli zapracovat?

Já se hodně zabývám problematikou, které říkáme levná ekonomika. Odbory přišly s masivní kampaní: “Konec levné práce“. Použili zde dvě čísla, průměrná hodinová mzda českého zaměstnance (10 EUR) a průměrná hodinová mzda německého zaměstnance (30 EUR).

Co se jim snažíme vysvětlit je, že levná práce je pouze v uvozovkách důsledek něčeho, jehož příčinou je levná ekonomika. Je tedy potřeba si uvědomit další dvě čísla, a to je hodnota práce, kterou za hodinu český zaměstnanec svému zaměstnavateli dodá (Produktivita je v ČR 13 EUR na hodinu, a v Německu 42 EUR na hodinu). Tento rozdíl vzniká ne z toho, že by český zaměstnanec strávil 3/4 hodiny opřený o lopatu, a byl tudíž málo výkonný, ale vzniká ve struktuře ekonomiky, proto hovoříme o levné ekonomice.

Tím hlavním faktorem je, že nejsme v dostatečném množství ekonomikou finálních výrobců. Nemáme finální produkt, se kterým získáváme největší marži, jsme spíše ekonomikou subdodavatelskou. Jako subdodavatel máte vždycky omezené možnosti, jak svůj výrobek uplatnit. Pokud tedy nejste nějaký exklusivní subdodavatel – všechna čest těmto výrobcům. Z toho vyplývá, že máme obecně nižší marže.

Druhým důvodem je, že téměř naši ekonomiku nevlastníme, protože přítomnost zahraničních investorů je zde velká. Je dobře, že přišli, je dobře že zůstávají, ale peníze, které posílají každý rok ven, tady chybí a mohly by jít do platů našich zaměstnanců, mohly by jít do investic.

Za třetí, jsme poměrně málo automatizovaná, digitalizovaná a robotizovaná ekonomika. Mnoho lidí stále pracuje na výrobních linkách. Je dobře, že jsme schopni nabídnout takovou práci nekvalifikovaným lidem, proto také tak nízká nezaměstnanost, nicméně pokud máte ve firmě 25 000 lidí, máte menší produktivitu, tím pádem je můžete hůře zaplatit, než když máte ve firmě 5 000 lidí a zbytek jsou roboti.

 

Jaká je vaše osobní predikce diskutované krize. Přijde? Nepřijde?

V tuto chvíli to vypadá na celkem standardní pokračování ekonomického cyklu. Můžou do toho samozřejmě vstoupit některé faktory, které by napomohly k vyústění do krize, například pokračování či zesílení obchodní války mezi Čínou a Spojenými státy, která se promítne na zhoršení situace v Německu, Brexit apod., proto je třeba postupovat tak, abychom dělali vše, jak nejlépe umíme, ale zároveň byli připraveni na to nejhorší